Kde toto platí…

Marek Řezanka

Ve třídě paní učitelka ptá se:

„Kdo z vás mi, děti, znaky vypočítá

režimů tuhých?“ Tu se hlásí zase

Pepíček s tím, že tento dotaz vítá:

„Cenzura je tam – ani trochu skrytá.

Nic než jen jeden názor neobstojí.

Média svorně vyzývají k boji

se „zaprodanci“. Sílí polarita.

Říct, co si myslí, oponent se bojí:

Kde toto platí – tam je totalita.

Kdo šíří „bludy“, může skončit v base:

Soupis všech „bludů“ vládní seznam skýtá.

Filosof trpí – udavač se pase.

Z krachu se dělá boom a prosperita.

Propaganda je mohutná až lítá.

Ve školách děti agitací kojí.

Myslit se nesmí – metry jsou vždy dvojí.

Ten, kdo chce práci, tak nic nenamítá.

Znalost je nanic – vše je o postoji:

Kde toto platí – kvete totalita.

Opozice je pro ozdobu – passé.

Uniformitou společnost je bita.

Pokrytectví je vidět v plné kráse:

Kdo není v šiku – ten se těžko chytá.

Kdejaký blbec je prý autorita,

hlavně když zná to, na čem režim stojí,

a byť je hůře, žvatlá o vývoji,

kdy v hustém temnu vykládá, že svítá.

Většinu plynout s proudem uspokojí:

Kde toto platí – vládne totalita.

Občané jsou jen poslušnými stroji.

Trestá se odpor – zvlášť, když stát je v hnoji.

Rozklad je zjevný – sekta neprocitá.

Outsiderem ten je, kdo se nezapojí:

Kde toto platí – bují totalita…“

Abychom si zodpověděli na otázku, jak jsme dnes daleko od totalitního uspořádání, zkusme si po pravdě odpovědět na následujících deset dotazů:

1)     Může učitel žákům vykládat o brutálních masových zločinech banderovců, aniž bude čelit udání ze strany studentů, vyloučení ze školy a možnému trestnímu stíhání, zvláště, poukáže–li na oprašovaní Banderova kultu v současnosti (a to pomíjím roli jedné horské byliny v dějinách fašismu)?

2)     Je v médiích dopřáváno dostatek prostoru různým mírovým iniciativám (včetně zahraničních, například slovenských či německých) volajícím po deeskalaci války na Ukrajině, hrozící přerůst ve třetí světovou, tedy jadernou, válku?

3)     Dostávají v médiích adekvátní prostor odborníci kritizující kroky současné vlády (například Petr Drulák, Ivan Noveský či Jan Keller)?

4)     Mohou dnes lidé beze strachu veřejně šířit své názory, pokud odporují oficiálnímu kursu, aniž by se museli obávat dehonestace, udávání, ztráty zaměstnání či přímo trestního stíhání?

5)     Hrozí dětem rodičů s odlišnými postoji od oficiálního kursu, pokud tyto postoje budou ve škole tlumočit, že budou z kolektivu vylučovány?

6)     Hrozí dětem, jejichž rodiče nepřistoupí na novodobou kolektivismu v podobě organizovaných narozeninových oslav pro spolužáky, že na ně bude pohlíženo jako na outsidery?

7)     Mohou se například vysokoškolští profesoři účastnit protivládních demonstrací, aniž jsou nálepkováni hanlivými výrazy a případně aniž čelí disciplinárním řízením a možnému propuštění?

8)     Přistupují média stejně k vládním i opozičním představitelům, nebo těm vládním zcela očividně straní? Pomáhají média ve tvorbě novodobých kultů osobnosti?

9)     Jsou v českém veřejném prostoru kritizováni i představitelé USA (například Nancy Patricia Pelosiová, Volodymyr Oleksandrovič Zelenskyj či Joseph Robinette Biden)?

10)  Smí občan vyjádřit svou obavu z možné mobilizace či krachu průmyslu, aniž je označen jako agent cizí mocnosti a obviněn ze lží?

Jsem přesvědčen, že odpovědi na výše položené otázky nám napoví, nakolik je Fialův režim vzdálen od demokracie, a nakolik se blíží totalitě.